Dvě symfonická díla současných českých skladatelů Ondřeje Kukala (*1964) a Jiřího Temla (*1935) mají leccos společného. Obě se dají považovat za životopisná díla, která jsou pro oba autory určitým mezníkem. Jejich společným znakem je téma paměti. Zatímco s dílem Ondřeje Kukala souvisí pojem paměti spíše symbolicky, jako odkaz na onemocnění, kvůli němuž o paměť v roce 2003 přišel, v díle Jiřího Temla je samotným tématem díla, v němž vypráví svoje životní vzpomínky skrze hudební obrazy.

Symfonie č. 1 „Se zvonkohrou“ má pro Ondřeje Kukala symbolický význam. Muž tří profesí – dirigent, skladatel a houslista, ji napsal v roce 1999 na vzestupu své kariéry, v době svého působení v Jihočeské komorní filharmonii v Českých Budějovicích. V té době byl také koncertním mistrem Pražského komorního orchestru, se kterým vystoupil mimo jiné v newyorském Lincoln Center, v Teatro Colón v Buenos Aires a ve vídeňském Musikvereinu. Roku 2003, těsně předtím, než měl dirigovat zahajovací koncert Pražského jara, náhle onemocněl virovou meningoencefalitidou, jejímž následkem ztratil paměť. Hudba v ní však zůstala a dodnes je přesvědčen, že jej zachránila. Ačkoli Symfonie č. 1 vznikla v životní etapě před onemocněním, skladatel se dnes domnívá, že je v ní už předtucha toho, co přišlo poté. Premiéra symfonie se uskutečnila 12. dubna 2000 v Českých Budějovicích, roku 2005 byla odměněna výroční cenou Ochranného svazu autorského. Nahrávka na tomto albu pochází z roku 2024, kdy je uvedla Česká filharmonie pod taktovkou Jakuba Hrůši.

Labyrint paměti Jiřího Temla vznikl v roce 2020 na objednávku České filharmonie. Premiéra byla kvůli epidemii coronaviru odložena a uskutečnila se až 5. února 2025, u příležitosti skladatelových devadesátých narozenin, v provedení České filharmonie za řízení Tomáše Netopila. Jiří Teml začínal v hudbě jako samouk a soukromě studoval skladbu u Jiřího Jarocha a Bohumila Duška. Působil řadu let jako dramaturg Českého rozhlasu v Plzni a v Praze, pracoval s dětskými sbory a folklórními soubory. Komponování se věnoval od šedesátých let 20. století století, je autorem koncertů pro různé nástroje (pro housle, pro lesní roh, pro hoboj, pro varhany, pro cembalo), dlouhé řady děl pro různá komorní uskupení, kantát, několika dětských oper. Řada jeho skladeb má literární, mimohudební inspiraci, stejně jako i Labyrint paměti. Hudební myšlenky se v ní tajuplně vynořují a získávají kontury, tak jako vzpomínky. Velká úloha připadá rytmické složce, orchestrální barvy doplňují celesta a klavír, rytmicky výrazné části jsou vyvažovány klidnějšími.